Začalo to bouračkou. Přečtěte si, jak jsme se probili prvním měsícem na Novém Zélandu

Čas šíleně letí a přes všechny kopce, cestování, příběhy a práci nějak nebyl čas sepsat pár řádek o tom, jak jsme se měli první čtyři neděle po příletu na Jižní ostrov Nového Zélandu.

O horečném opouštění České republiky a stopoveru na Taiwanu už jste si mohli přečíst dřív, teď se ale podíváme na události po 13. listopadu, což byl náš příletový den.

Po trochu šíleném letu Praha – Řím – Dillí – Taipei – Sydney – Auckland – Christchurch se mírně rozlámaní potácíme z terminálu a poprvé vstupujeme plni očekávání na půdu Nového Zélandu. Přes kamarády v Čechách máme dokonce domluvený i odvoz z letiště. Celkem snadno se shledáváme a seznamujeme s Honzou, který nás veze k sobě domů a přespáváme v jeho autě zaparkovaném v zahradě. Ráno máme v plánu vyrazit do centra, zažádat si o IRD (daňové číslo), koupit novozélandské simkarty a začít se koukat po autě. Honza je laskavý a nabízí se, že nás hodí do centra, akorát jede do města na schůzku. Neváháme a naskakujeme, je devět hodin ráno, tedy asi 11 hodin po našem příletu.

Nehoda hned první den

Jedeme po čtyřproudové silnici v nízké zástavbě na okraji Christchurch, Honza řídí, já sedím vedle něj a Klára je na zadním sedadle. Blížíme se asi šedesátikilometrovou rychlostí k semaforu, na kterém svítí červená. Jsme čím dál blíže a když v plné rychlosti vjíždíme do křižovatky, do které už zleva najíždí jiné auto, jsem tak šokovaný že ani nestíhám nijak zareagovat a Honza vráží do Volkswagen Golf přesně na přední nápravu. Stalo se to tak rychle, nic nechápu. Snažím se vyprostit ze zajetí airbagu a pásu, podvědomě kontrolu Honzu i Kláru jestli jsou OK a bezhlavě běžím do VW zjistit, jak je na tom řidička. Pomáhám jí vystoupit z auta, nevypadá zraněně, jenom je totálně v šoku. Mezitím už je okolo nás spousta lidí, sanitka a policie na cestě.

Takhle vypadal Nissan, ve kterém jsme seděli den po příletu na Nový Zéland

Takhle vypadal Nissan, ve kterém jsme seděli den po příletu na Nový Zéland

Nebudu to dál rozmazávat, paní prohlídli a pro jistotu odvezli do nemocnice na pozorování a nám se nikomu nic téměř nestalo. Ale jenom téměř. Kláru bolí žebra a jsme dost zvědaví, co se z toho vyklube. Plán nicméně neměníme, chceme vše co nejrychleji vyřídit a vyrazit na jih do hor okolo Mount Cook, zkusit, jak jsme na tom zdravotně po nehodě.

Vše je jednou poprvé: nákup auta v aukční síni

Ještě před tím ale musíme koupit dodávku! Plánujeme v ní bydlet až do té doby, než nám dojdou našetřené peníze z Čech. Je totiž polovina listopadu, tedy začátek ideální horolezecké sezóny.

prvnich_14_dnu_na_novem_zelandu-11.jpg

Nejprve se pouštíme do inzerátů soukromníků na Trademe.co.nz což je místo, kde Kiwi (Novozélanďané) kupují ojetá auta, domy, shání spolubydlící atd. Něco jako české Annonce. Budget máme stanovený na 3500 NZD, což je necelých sedmdesát tisíc korun. Na Trademe nic moc není, i tak se ale jedeme podívat na dvě různé dodávky. Akorát se nám na prohlídky trochu špatně cestuje, sice po Christchurch jezdí veřejná doprava, ale autobusy mají hrozné intervaly a přestupy na sebe vůbec nenavazují. Takže prohlídnout dvě tři auta v různých částech města je práce skoro na celý den. Auta na inzeráty do naší stropové částky jsou úplný šrot a tak se jedeme podívat do Backpacker Cars Christchurch, kde by měl být docela velký výběr cestovatelských dodávek a campervanů.

Dodávky ale začínají na 3000 dolarech a to jsou ty nejhorší střepy, solidní auta jsou přinejmenším nad 5000 NZD. Takže se otáčíme na kramfleku a pokračujeme na Moorhouse Avenue, což je několik kilometrů dlouhá třída plná autobazarů. Postupně se ptáme v jednom bazaru za druhým, ale všude nám říkají, že za takovou cenu bychom museli mít fakt štěstí. Po dvou dnech už jsme trochu zoufalí, auto nutně potřebujeme, abychom mohli vyrazit do hor.

prvnich_14_dnu_na_novem_zelandu-9.jpg

Třetí den, v pondělí, vyrážíme v poledne na aukci vozů do Turners, máme tam vytipovaná celkem tři auta, o kterých si myslíme, že by se měly pohybovat okolo námi požadované částky do 3500 dolarů. Polední aukce trvá asi hodinu, je to docela napínavé a pro nás úplně nové, ale obě auta kupuje někdo jiný za cenu o hodně vyšší.

Jsme zase o něco více zdecimovaní, zbývá nám už jen večerní aukce, kde je jediné auto, které by se nás snad mohlo týkat. Už si ale moc nevěříme a smiřujeme se pomalu s tím, že si nebudeme moci koupit dodávku a budeme nucení začít hledat kombíka. Ale spát rok v kufru kombíka? To nechceš!

Večer se tedy zase trmácíme autobusy do Turners, zasedáme dobrá místa (ono je ale úplně jedno, kde člověk sedí) a čekáme na náš Nissan Serena. Tak a je to tu! Začínáme přihazovat zvedáním ruky a kromě nás v aukční síni přihazují ještě další kupující po telefonu a online, takže je to pěkný frmol. Adrenalin nám stříká z uší, nervy jako blázen, přihazujeme a přihazujeme. Člověk chápe, jak zábavné musí být gamblerem! Najednou nikdo nepřihazuje, náš příhoz je poslední, odklepnuto! Sedmimístný Nissan Serena je náš!

Během dalších asi třiceti minut vyřizujeme platbu a papírování, převod auta za nás dělá přímo Turners, takže po půlhodince odjíždíme ve vlastním a nemusíme nic řešit. Jedeme do našeho dočasného útočiště ke „kamarádce naší kamarádky“, u které zůstáváme od druhé noci na NZ. Kerri-Anne je mladá maminka třech dětí, které střídavě jsou s ní nebo v baráku jejich otce. Je dost střelená a je s ní legrace, každý druhý večer se semele nějaká párty, ať už jsou děti doma nebo ne. Snažíme se ale moc „nekalit“, chceme co nejrychleji vyrazit na jih do hor a je potřeba do auta vestavět postel!

prvnich_14_dnu_na_novem_zelandu-16.jpg

Třetí řadu sedadel vyhazujeme a ve městě sháníme materiál. Kupujeme ruční pilu, vrtačku, šrouby a několik dalších drobností, jenomže ouha. Desky, které na postel potřebujeme, stojí majlant. V přepočtu asi 6000 Kč je prostě moc a tak opouštíme Bunnings (něco jako Baumax) a hledáme dál. Na doporučení se stavujeme v Hardie & Thomson (něco jako Dřevoráj), kde nás prvnich_14_dnu_na_novem_zelandu-17.jpgmilý chlapík hned vede na dvorek za obchodem, kde je sklad nepoužitého dřeva a desek. Z asi dvanáctimetrového krásného (odpadního) kusu nám akumulátorovou kotoučovou pilou na míru řeže dva kusy a ještě si bereme mraky dalších dřevíček na nožičky. Hurá! Další dva dny postel stavíme a neustále vzdychám nad tím, že nemám všechno nářadí, co bych potřeboval. Zkoušeli jste třeba někdy na dřevě udělat pravý úhel bez úhelníku?

Konečně po osmi dnech v Christchurch nabalujeme auto taškama a lezením a vyrážíme na jih do hor!

Vyrážíme až pozdě večer a tak dojíždíme jen asi dvě hodiny nedaleko Geraldine do Waitohi Bush Reserve kempu (bod B na mapce výš). Ráno si užíváme první snídani v našem novém „obytňáku“ a pomalu pokračujeme dále do vnitrozemí směrem k Mount Cooku (E), kde chceme zjistit, co vydrží Klářina nalomená žebra. Ještě než dojedeme do hor, zastavujeme se vedle nádherného horského ledovcového jezera Tekapo (C), kde navštěvujeme kamárádku mého bývalého kolegy Jana „Paliče“ Paly, Kačku Vlhovou. Bydlí tu v malém domku se synem Filípkem (dva roky) a přítelem Gernotem, který je tu na sezonu zaměstnaný jako horský vůdce UIAGM – moc příjemná pauza u krbu!

V Mount Cook Village, kde silnice končí, je pěkná kosa. Je konec listopadu, tedy konec novozélandské zimy a v horách je to znát – všude mraky sněhu. Balíme baťůžky, v návštěvnickém centru DOC zjišťujeme podmínky na cestě na Muller Hut a po konzultaci s rangerem ještě přibalujeme mačky a cepín. Fouká vítr okolo 50 – 60 km/h, jinak je ale nádherně a o to víc mě mrzí, jak se Klára trápí do kopce. Asi po dvou hodinách docházíme k prvním sněhovým polím a Klára už brečí bolestí, nejde to. Klára to otáčí a vrací se stejnou cestou zpět do auta, zatímco já pokračuji a v čase cca tři hodiny docházím na Muller Hut. Vařím si kafíčko Grower’s Cup, debatuji s chatařským párem o všem možném a hlavně historii osídlení a utlačování původních Maorů a po krátké pauze spěchám za Klárou.

Cesta zpět celkem utíká. Jednak část sjíždím po zadku na sněhu a jednak přemýšlím co teď. Chtěli jsme hned co přijedeme chytit první dobré počasí, vzít si vrtulník nahoru na ledovce a začít lozit. Ale nejde to. Co teď?

 

Debakl ještě před prvním kopcem

Po dlouhém vymýšlení se shodujeme na tom, že s nalomenými žebry prostě nic nezmůžem a musíme čekat. Buď několik týdnů nebo několik měsíců. Do té doby si musíme najít práci. Takové zklamání!!!

Plán je takový, že pojedeme dále na jih a budeme se na práci ptát podél cesty. Když budeme mít kliku, najdeme si práci v místě, odkud to nebude daleko do největších hor na Mount Cook a do Mount Aspiring National Park.

Následující dva dny se ptáme kde se dá. Na benzinových pumpách, v hotelech, spa a hlavně na farmách a vinicích. Je to ale furt to samé kolem dokola. Buď nikoho nehledají nebo hledají, ale nezaměstnají Kláru, která bohužel neměla štěstí v loterii o Working Holiday vízum. Pak se ale najednou vše obrací vzhůru nohama.

Štěstí v neštěstí

Jedeme stále dál po státovce číslo 8 a po levé ruce najednou vidíme nějaké vinice. Tak jako v posledních dvou dnech i tentokrát zajíždíme k domu, který vypadá, že k vinicím patří a klepeme na dveře. Otevírá milá paní, která nám vysvětluje, že vinice patřily tchánovi, ale ten už je prodal. Po asi minutovém hovoru nás zve aspoň na kafe a my jsme jak u vytržení. Dům má asi 300 metrů čtverečních a je plný starého nábytku, obrazů a hlavně světla, které se dovnitř dostává skrz všudypřítomná obří okna. Zatímco pijeme kávu, Sarrah Perriam na papír sepisuje nápady, kde bychom se měli poptat po práci a mailuje několika známým, jestli by o něčem nevěděli.

Jako první vyrážíme do kavárny v nedalekém Tarras (G), což je jediná vesnice široko daleko a má celkem 6 domů: základní škola, obchod s merino vlnou, obchod se suvenýry a tři rodinné domky okolo. Klára se ptá po provozní Imeldě a hned absolvuje jekýsi pohovor. A hle, stačilo se pěkně usmát, říct, že nás doporučila Sarrah Perriam a Klára má práci!

Já už mám předjednanou práci na vinici asi o pět kilometrů vedle a tak stačí jen dojednat datum nástupu a jsme oba zaměstnaní!!!

Najít práci bylo nakonec vlastně docela jednoduché, ještě horší je to s hledáním bydlení. Ještě asi tři noci trávíme ve velmi jednoduchém kempu bez sprchy na břehu jezera Dunstan. Když jde Klára první den na směnu do Kavárny, myje si hlavu v ledovém jezeře a když vyrážím do nejbližšího města Wanaka ještě na další pohovory (práci ve vinici se snažím vyhnout jak čert kříži), myji si hlavu pro změnu v ledové horské řece Clutha. Fuj!

prvnich_14_dnu_na_novem_zelandu-45.jpg

Abych už to nenatahoval. Od začátku prosince žijeme v regionu Central Otago na Jižním ostrově Nového Zélandu, Klára pracuje v Tarras Country Coffee Shop a já ve vinici Claim 431 (Mud House, Accolade Wines). První dva týdny jsme bydleli u maorské rodinky v pronajatém pokoji a další tři měsíce až do konce února bylo bydlení trochu ve větším stylu a tedy ve tříložnicovém domku na farmě, který jsme měli celý pro sebe. Bez wifi a bez signálu!

prvnich_14_dnu_na_novem_zelandu-41.jpg

A úplně na závěr ještě trochu předběhnu. Březen a duben jsme celý procestovali, načež jsme pomohli rodině Perriam se stěhováním do nového většího (!!!) baráku ve městě a vypadá to, že „starý“ barák možná bude přechodně pro nás!!!! Tak držte palce!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>