Koruna Nového Zélandu

Jsou 4 dny před Štedrým dnem a protože naše rodiny jsou přibližně 30 hodin čistého letového času daleko, nic nám letos nebrání ve strávení svátků v horách. Naše volba padla na Mount Aspiring, a to hned ze dvou důvodů: je to neskutečně nádherná hora a nástup je od našeho dočasného bydliště na opačné straně planety ani ne 80 km daleko.

Mount Aspiring je nejjižnější třítisícovkou Nového Zélandu a zároveň je jediným třítisícovým vrcholem ležícím mimo oblast Mount Cook. Označení Jižní Matterhorn dostal od místních lezců, to kvůli svému pyramidovitému tvaru.

Nástupové sebemrskání

Osmdesát kilometrů, to bude tak hodinka řízení, říkám si, když vyrážíme. To by ale většina nesměla být po šotolině, na které mám chvílemi strach o ztrátu kola nebo rovnou celé nápravy. Po překonání několika brodů a třech hodinách řízení dorážíme do Raspberry Flat, kde šotolina končí a dál už musíme po svých. Nejsou ovšem Alpy jako Alpy a v těch Jižních je často cesta pod kopec obtížnější, než samotný vrcholový den. Proto se často pro přístup do vyšších partií hory používá vrtulník. V případě Mount Aspiring se jedná o ušetření desítek hodin chůze po nekonečné rovině, místy téměř kolmé „pěšině“ v deštném pralese a po ledovci plném trhlin. To ale předbíhám! Když ráno opouštíme parkoviště a sledujeme dva horolezce nastupující do vrtulníku, trochu závidím. Let na chatu Colin Todd trvá čtvrt hodiny, nám cesta zabere dva dny. A chození není zrovna mou nejoblíbenější horskou aktivitou, tím jsem se nikdy netajil.

Mount Aspiring je jednou z mála třítisícovek, kde je chůze pod nástup běžná. Například na Mount Cook je naopak běžné létat, jednak kvůli náročnosti nástupu a jednak kvůli bezpečnosti – cesta na Grand Pleteau je vystavená nezanedbatelnému objektivnímu nebezpečí.

Vodopády v údolí Matukituki

Dalo by se říct, že nástup na chatu koresponduje s příjezdovou cestou do národního parku Mount Aspiring a vůbec s horolezectvím na Novém Zélandu celkově. Nejvyšší vrchol souostroví sice nemá ani čtyři kilometry, podle slov (nejen) místních horolezců mají však Jižní Alpy charakterem výstupů blíže k Himálaji než našim evropským Alpám. To nic nemění na faktu, že údolí řeky Matukituki, podél které vyrážíme do hor, je naprosto idilické. Po nádherně zelené trávě se sem a tam prohánějí ovce, přímo před námi se vynořují první ledovce a po obou stranách údolí na jeho dno padá jeden vodopád za druhým. Nejvyšší z nich měří více než sto šedesát metrů a míjíme jej po cirka sedmi hodinách chůze vesměs po rovině.

Náš cíl, chata French Ridge, je ovšem ještě daleko. Vlastně téměř celé stoupání je teprve před námi. Většinu z tisíce výškových metrů převýšení se drápeme neskutečně strmým svahem, šplháme po kořenech a tropických liánách. Místní vegetaci opravdu nerozumím. Když se rozhlédnu, flóra mi připomíná středomoří, jen trochu zelenější. Přitom pár set metrů nad námi se plazí tak rozpraskaný ledovec, že by se za něj nemusel stydět ani ledopád Khumbu na Everestu. Na chalupu přicházíme náležitě vyčerpaní nedlouho před setměním a naplno si uvědomujeme fakt, že lezení kopců na Zélandu není pro ořezávátka.

Vrtulníkem patnáct minut, pěšky dva dny

Další den není ani odpočinkový, ani vrcholový, ale stále nástupový. Vstáváme ještě před rozedněním, při cestě přes sedlo Quarterdeck není radno ráno otálet. Poláka, se kterým jsem předchozí večer prohodil pár slov, v sedle jen o pár metrů minul padající serak – uvolnil se, když na něj zapražilo první ranní slunce. Hned za chalupou na prvním sněhovém poli se oblékáme do sedáků a nasazujeme mačky. Když po pár krocích poprvé zahlédnu Quarterdeck, trochu se mi sevře hrdlo. Cesta do sedla vede po úzké, trhlinami pokryté rampě, která je z obou stran ohraničena skálou. Zleva se zvedá kolmá stěna a na pravé straně je zřejmě několik solidních míst na base-jump seskok.

Ranní stoupání do sedla Quarterdeck

Realita je ovšem výjimečně milosrdná. Trhlin není zas tolik, sněhové mosty drží a rampa je širší, než vypadala odspoda. V Quarterdecku se před námi otevírá rozlehlý ledovec Bonar a nad ním vrcholová pyramida Mount Aspiring nebo chcete-li politicky korektně-maorsky Tititea (lesknoucí se vrchol). Potkáváme dvojici místních lezců, která brzo ráno nastupovala do jihozápadního hřebene a vracejí se s nepořízenou. Zarazila je kombinace množství ledu a expozice, která byla nad jejich síly. My ovšem míříme pod snadnější (ne ovšem snadný) severozápadní hřeben (resp. jeho variantu Severozápadní rampu), na jehož úpatí se nachází útulná chata Colin Todd. Několik kilometrů dlouhý sestup ledovcem nečiní problémy, nicméně si velmi dobře uvědomujeme, že být tu o pár hodin později, ve sněhu bychom se nebrodili po kotníky, ale v lepším případě po kolena. Ledovec jako takový sice příliš podnětů pro smysly nepřináší, zato pozorování severozápadního hřebene, jehož linii kopírujeme, vše vynahrazuje.

Sezona na pendrek

Chata je skromná a panuje na ni prima atmosféra. Je tu jen pár mladých zahraničních lezců, kteří, stejně jako my, raději letos tráví svátky v klidu při lezení v horách, raději než nesmyslným nakupováním dárků a pečení cukroví. Idylu trochu kazí horský vůdce, který potvrzuje moji domněnku o (ne)bezpečnosti průstupu námi plánované severozápadní rampy. Letošní zima byla velmi slabá na sníh, navíc v posledních dnech ani v noci teplota nepadá pod bod mrazu a tak je rampa ledová a navíc ohrožená pádem lavin a kamení. Žádná jiná cesta na Mt Aspiring nepamatuje více smrtelných nehod, než severozápadní rampa. Shodujeme se s Klárou na alternativě v podobě severozápadního hřebene, na který sice nejsme připraveni ani duševně ani materiálně, nicméně jiná alternativa aktuálně neexistuje. Spát jdeme ihned po rádiové relaci v osm hodin, zítra bude dlouhý den!

Vysoko na ledovci je nevýrazné sedlo Quarterdeck

V půl třetí ráno vylézám na zápraží zkontrolovat počasí a rázem si připadám jak na středoškolské exkurzi do planetária na Výstavišti, kde zrovna promítají jižní polokouli. Takové množství tolik jasných hvězd jsem v reálu nikdy neviděl. Ohromující! Oproti předpovědi trochu pofukuje severozápadní vítr, ale nic hrozného. Přestože vyrážíme ještě hodinu a půl před rozedněním, sníh se díky absenci mrazu nepříjemně boří, což je nám nepříjemné hlavně při přecházení sněhových mostů. I tak se nám zdá postup ledovcem rychlejší než lezení po skalnatém hřebeni, na který se chceme připojit krátkou sněhovo-ledovou stěnkou těsně před klíčovým místem výstupu, několika délkami exponovaného lezení ve skále, tzv. „Buttress“. Výstupová trasa se sice jmenuje Severozápadní hřeben, ve skutečnosti se ovšem jedná spíše o seskupení několika sněhových ramp a skalních stěn, které na sebe navazují a Buttress je první z nich.

Pověstné „northwesterlies“

Překonání odtrhovky překvapivě nečiní potíže a těsně po rozbřesku ukrajuji posledních pár metrů skalního lezení na hřeben. Ihned po jeho dosažení mě ochromuje síla větru, před kterým jsem byl na východní závětrné straně hřebene dokonale chráněn. Je to, jako když ve dvousetkilometrové rychlosti stáhnete okénko v autě: vítr se mnou cloumá tam a zpět a znemožňuje mi jakoukoli komunikaci se spolulezkyní, která je asi dvacet metrů pode mnou. „Co to je sakra za vítr, co je to sakra za předpovědi!“ křičím zplna hrdla na Kláru. Nevím přesně, jak je vítr silný, ale odhaduju to minimálně na 80 km/h v nárazech. Předpověď opět nevyšla, horolezci obávané severozápadní větry od Tasmánského moře, takzvané Northwesterlies“ přišly dříve, než měly. Je mi jasné, že v takovém vichru se nemůžeme 12 hodin bezpečně pohybovat v obtížném terénu, zároveň mne ale děsí představa, že jsme dvoudenní nástupové martyrium absolvovali zbytečně. Snad půl hodiny nalézám do první délky a zase se vracím zpět, probíhá ve mně vnitřní boj mezi touhou po nádherné hřebenovce v horách, vrcholu s třísetšedesátistupňovými ničím nerušenými výhledy a zdravým rozumem. Naštěstí, nebo bohužel, rozum vítězí nad touhou a zmatený a rozmrzelý velím na ústup.

Blížíme se stěnkou k „The Buttress“

Po cestě na  Colin Todd Hut nás vítr několikrát sráží na kolena, jako kdyby mi hora pomáhala ospravedlnit můj zbabělý úprk. Milosrdné gesto, děkuji! Po příchodu se kompletní osazenstvo zrovna chystá k odchodu. Zhoršila se předpověď a dnes je zřejmě poslední příležitost na několik dalších dnů, kdy lze chatu nezpečně opustit. Jakmile Bonar Glacier pohltí mlha, chce to slušnou zásobu knih na čtení. Při takzvaném „whiteout“ se pohyb po rozsáhlém ledovci Bonar s minimem záchytných bodů velmi nedoporučuje. Nemáme sice moc sílu ani chuť pustit se do náročněho sestupu, nicméně představa týdne stráveného na chatě bez jídla je nám dostatečnou motivací k pokračování v úprku. Italský horský vůdce se při smažení lívanců ke snídani pro svého klienta (!!!) zmiňuje o tom, že sestupuje alternativní rychlejší cestou. „Chce se ti dva dny sestupovat džunglí přes French Ridge nebo den ledovcem přes Bevan Col,“ ptám se Kláry a odpověď znám dřív, než je vyslovena.

Cepín ukazuje místo, do kterého sestupujeme

První nouzový bivak

Sestup přes Bevan Col je kratší a zahrnuje menší stoupání, nicméně je o hodně strmější a vyžaduje dobrou orientaci, několik set metrů slézání po skalách, několik slanění a jedno brodění. Po hodině traverzování ledovce Bonar jsme v sedle Bevan a více méně neznámým terénem následujeme dvojici před námi strmě dolů. Netrvá dlouho a Ital s Australanem nám mizí z očí – projevuje se naše únava z brzkého vstávání. Slézání skal je zpočátku docela legrace, s přibývající expozicí a zvyšujícím se proudem vody stékajícím po skále se ovšem zábava postupně mění na nezbytnou rutinu a při koplikovaném hledání slanění v nepřehledném terénu jsm rád za motivaci v podobě několika piv, která na mne čekají ve stínu pod autem. Je Štědrý den, a pokud kopneme do vrtule, čeká nás večeře v teple a pohodě, říkám si. Slanění se ovšem dost protahuje a ve chvíli, kdy slaňuji poslední délku na dno údolí Upper Matukituki , už je pokročilé odpoledne. Noříme se do křovisek a klestíme si cestu bujnou vegetací do míst, kde by měl být konec udržované turistické stezky. „Vidím značku!“ slyším kdesi vedle sebe a za chvíli oba kráčíme od jedné značky k druhé s vědomím, že poslední komplikace sestupu už je za námi.

Konečně na dně údolí Upperr Matukituki

Jakmile přicházíme k brodu, vše je jinak. Řeka burácí mezi balvany a libovolná chyba při brodění zřejmě znamená utonutí. Dobré dvě hodiny běhám kolem řeky a snažím se vymyslet bezpečný způsob přebrodění, až se nakonec smiřuju s tím, že mě čeká první nedobrovolný bivak v životě. Musíme počkat na opadnutí vody, jiná možnost není. Steleme si na loučce mezi keři a za doprovodu tisíců muchniček si přejeme krásný Štědrý večer. Než usnu, prosím v duchu Dia o slitování. Pokud vyjde předpověď a zkazí se počasí, zůstaneme bez střechy nad hlavou, bez jídla a bez paliva možná i několik dnů, než řeka opadne.

Tentokrát nám nevyzpytatelnost novozélandského počasí hraje do karet a přes noc nespadla ani kapka. Brzo ráno kontroluji stav vody a vypadá to, že máme vyhráno! Noříme se do ledové vody a co nevidět míjíme odbočku na French Ridge. Po dvaceti kilometrech chůze pralesem s vodopády a po známých lukách se stády ovcí dorážíme na parkoviště k autu a připíjíme si na šťastný návrat. Tentokrát bez vrcholu, ale ničeho nelitujeme. Mount Aspiring byl úžasný výlet do hor a zkušenost k nezaplacení zároveň.