Koruna Nového Zélandu

Čas tu běží nejspíš dvakrát rychleji, než jsme se nadáli, je tu únor a s ním i naše výročí.

Bereme si v práci dva dny volna, neděli a pondělí, a zjišťujeme od kamarádů, kam by nám doporučili vyrazit. V horách je ošklivo a tak vyzvídáme nějaké hezké pláže na východním pobřeží. Že bych se po 7 letech dočkala výročí v teple??!!

V pátek ještě kontrolujeme předpověď v Mount Cook a Fiordland National Park, zda se počasí neumoudřilo. Za trochu pěkného počasí v horách bychom výročí v teple obětovali okamžitě.

Zlaté pole kam se podíváš

V sobotu po práci nabalujeme auto, dáváme si brzkou večeři a vyrážíme. Na plánování jako obvykle nebylo moc času, ale spokojujeme se s tipy od kamarádů a zbytek naplánujeme za chodu. Volíme cestu přes Cromwell, Alexandru, Clyde, Rainfurly, Middlemarch až do města Dunedin, kterým se projíždí na poloostrov Otago. Na půli cesty do Cromwellu se stavujeme ke známým na internet, googlíme lezecké oblasti a procházky v kopcích okolo naší plánované cesty. Při hledání v mapách objevujeme cestu (Thomson Gorge Road), která vede napříč Dunstan Mountains, které hlavní silnice objíždí oklikou. Cesta začíná ihned za domem našich známých, po zjištění že je průjezdná i s dvoukolkou, vyrážíme po šotolině směr Thomson Saddle. Před nejvyšším bodem cesty, Thomson Saddle, se po pravé straně, pět minut od šotoliny, nachází zlatokopecký důl, kde se až do roku 1912 těžilo zlato. Značená trasa vede skopce dolů, okolo tunelu, který vede 60 metrů do nitra kopce až k zrekonstruovanému důlnímu zařízení – drtičce zlata.

Drtička zlata – Come In Time Battery

„Come In Time Battery“ je jedním z mnoha nalezišť zlata na této cestě, připomínající zlatou horečku 20. století v regionu Central Otago. Stojíme uprostřed kamenitého, nehostinného pohoří bez živáčka a snažíme si představit zlatá pole, davy lidí a těžební ruch, nedaří se nám to. Jsem ráda, že neřídím, cesta je místy hůře průjezdná kvůli dírám, hrbolům a kamení. Když ale po sedmnácté (ne jako postopáté ale doopravdy posedmnácté) vystupuji z auta, abych otevřela (a zavřela) bránu k dalšímu zemědělskému padoku, měním názor.

Zlatá horečka pokračuje

Po přejetí hor se šotolina napojuje na asfaltovou silnici nedaleko Omakau, odkud již za tmy míříme do kempu (St Bathans Domain), nedaleko vesnice St Bathans. Ráno projíždíme zmíněnou vesnicí a jsme příjemně překvapeni zrekonstruovanými budovami z dob zlaté horečky, která se nevyhnula ani St Bathans.

Vulcan hotel byl postaven roku 1882, dále je zde možno vidět zrekonstruovanou banku, radnici apod.

Čtyřicet metrů pod silnicí je Blue Lake, jezero, které vzniklo zaplavením těžebního dolu. Vydáváme se na 30­ minutovou procházku (Blue Lake Loop Track), při které vidíme jezero z výšky, a i se proplétáme „měsíční“ krajinou okolo. Nechybí zde spousta informačních tabulí popisující těžbu zlata a značený větší okruh na hodinu a půl (Around Blue Lake Loop Track).My se už více nezdržujeme a pokračujeme směr Dunedin. Podél hlavní silnice až do Middlemarch neustále potkáváme „Otago Central Rail Trail“, stopadesát kilometrů dlouhou cyklistickou trasu vedoucí z vesnice Clyde do městečka Middlemarch. Dříve zde vedla železniční trať sloužící pro převoz zlata. Později ztratila svůj význam, koleje byly vytrhány, avšak viadukty, historické mosty a tunely tam zůstaly. Z auta vidíme jen nepatrnou část, tak doufáme, že se sem vrátíme v sedle kola.

Sandfly beach – líný lachtan & pelášící „penguin“

V Dunedinu se zastavujeme jen v infocentru pro mapu města a poloostrova a spěcháme na poloostrov Otago, ať ještě něco vidíme, než zapadne Slunce. Vybíráme si procházku na Sandfly Beach, pláž, která je dle našich kamarádů jedna z nejhezčích na poloostrově. Z parkoviště jsme ani ne za dvacet minut na nádherné pláži, kde je kromě pár lidí i pár lachtanů, rozuměj dva. Později připlavávají další, jeden vylézá z vody těsně za mnou, vidím Martinův překvapený pohled hledící za mě, otočím se – pan samec lachtan! – sprint na břeh na sebe nenechá dlouho čekat.

Přepadena lachtanem!

Když je vzduch „čistý“ odvažujeme se skočit na chvilku do moře, ale bedlivě sledujeme okolí a hlídáme se únikovou cestu na břeh. Pana lachtana bych naštvat opravdu nechtěla, i když podle jejich pohybu po pláži, deset lachtaních kroků, tří minutový odpočinek vleže, deset lachtaních kroků, sedmiminutový odpočinek v písku apod. nevypadají, že by je něco mohlo vyprovokovat k aktivitě. Po koupání pokračujeme po pláži na místo, kde z vody pravidelně špacírují tučňáci žlutoocí, jelikož nad pláží mají hnízdiště. Tučňáka vidíme jen z dálky, ale i tak jsme z toho na větvi. Cesta k autu, do kopce v písku, je o něco náročnější než cesta dolů, ale za chvíli už večeříme v teple auta a připíjíme si na dalších sedm let

Výročí v teple!

Objevujeme krásy Otago Peninsula

Další den ráno projíždíme zbytek poloostrova, vylézáme na Sandymount Summit, odkud máme nádherné výhledy na členité pobřeží poloostrova, záliv mezi poloostrovem a pevninou a Tichý oceán.

Výhled z vrcholu Sandymouth Summit

Poté dojíždíme na nejsevernější výběžek, který je známý díky albatrosu královskému, který si tam každoročně staví svá hnízda. Vidět je však člověk může až po zaplacení vstupného, v přepočtu 900 korun. Spokojujeme se s tučňáky a lachtany zadarmo a vyrážíme zpět k domovu. V Dunedinu děláme ještě zastávku v Baldwin Street, nejstrmější ulici na světě a je fakt velkolepá! Byli jsme dost skeptičtí, co na tom může být tak zajímavého a proč o tom všichni pořád mluví, ale jen co ji vidíme, ozývá se v autě dvojité „Wow“.

350m dlouhá ulice, která má v nejstrmějším bodě stoupání 35%, což je 20°

Mimozemšťani škodí na východním pobřeží

Jak neradi chodíme treky stejnou cestou tam i zpět, tak to samé platí pro cestu autem, zpět se tedy vracíme po východním pobřeží, přes Oamaru, Omaramu, Lindis Pass až do Tarras, kde bydlíme. Návrat si zpestřujeme zastávkou u „poházených“ kamenů uprostřed pláže – Moeraki Boulders. Kde se tam vzaly? Prostě musely spadnout z vesmíru, jiná možnost není.

Kde se tam vzaly? Kdo ví..

Stmívá se, delfín nám z moře mává na rozloučenou (!!!) a my spěcháme domů, jelikož zítra vstáváme do práce.

Výročí se i přes pár přeháněk vydařilo, pláž a nicnedělání jsme si užili do sytosti, tak snad nás příště počasí okolo Mount Cooku zase nevypeče. (a ono vypeklo)