Koruna Nového Zélandu

Turisté z celého světa se slétají do horského městečka Queenstown, aby si zde vyzkoušeli dobrodružnou jízdu úzkým korytem řeky na závodních lodích, bungee-jumping nebo skydiving. Málokdo se ovšem podívá za hranici města, kde se nachází nádherné a opuštěné pohoří Richardson Mountains.

Text původně vyšel na Horydoly.cz

V celém pohoří najdete jen minimum turistických stezek, což je bezvadné – za několik dnů chození nepotkáte třeba ani živáčka! Má to ale i stinnou stránku. Nikdy nevíte, kam dojdete, kolikrát při tom budete muset brodit rozvodněnou řeku a zda-li bude možné dokončit předem pečlivě naplánovanou trasu. Snadno se tak může stát, že se z plánovaného dvoudenního výletu vrátíte o dva dny později (nebo třeba nikdy). Taková je turistika na Novém Zélandu!

Novozélandská Karákóram Highway

Richardson Mountains mají ještě jednu výhodu, kterou jsem nezmínil. Sice jsou trochu zapomenuté a odstrčené, výborně se do nich ale dostává. Děkovat můžeme zlaté horečce druhé poloviny devatenáctého století, díky které byla do nitra pohoří vytesána dobrodružná silnice vedoucí skrz skalnatý kaňon řeky Shotover.
Třináctikilometrová cesta po šotolině nám trvá hodinu a půl, dokonce jednou musíme auto vytlačovat z bahna. Jak by se hodilo terénní auto! Konečně parkujeme v bývalé zlatokopecké osadě Skippers, balíme batohy na dva dny a vyrážíme po stezce Dynamo Hut Track na chatu Aurum Basin, ze které další den chceme vystoupit na, v našich podmínkách, sněhem a ledem pokrytý vrchol Mt Aurum (2245 m).

Změna plánu vyhrazena!

Asi po půl hodině chůze brodíme první řeku a to hned dvakrát. Je to dost nepříjemné, teplota se pohybuje těsně pod bodem mrazu a víme, že brodů bude ještě několik. Jenže sotva se přezujeme zpět do pohorek a popojdeme ani ne padesát metrů, je před námi další brod, kterého jsme si v mapě nevšimli. Studuji znovu mapu a při podrobném prozkoumání zjišťuji, že brodů je přinejmenším 12, což je za aktuálního vodního stavu a teploty trochu hazard s hypotermií. Po chvíli váhání se s parťákem rychle domlouváme na náhradním plánu v podobě chaty Crystal Hut a vrcholu Silverhorn (1749 m). Brodíme zpět a na báječně útulnou chatu s kapacitou 4 osoby, krbem a v době našeho příchodu nefunkční sprchou (!!!), dorážíme s posledními zbytky světla.

Na neděli je trochu mizerná předpověď, kdybychom ale na Novém Zélandu měli čekat na dobré počasí a podmínky, dočkali bychom se možná jednou za sezonu. Po příjemném večeru na chatě, kde podle návštěvní knihy poslední turisté přenocovali před pěti týdny, ráno vyrážíme strmým travnatým svahem přímo nad chatou vzhůru na hřeben. Improvizovaná trasa by nás po něm měla dovést na bezejmenný vrchol 1321 m a dále po skalnatém a sněhovém vrcholu až na samotný Silverhorn. Předpověď počasí, tak jako je tu zvykem, opět nevyšla, a tak se radujeme z polojasné oblohy a téměř nulového větru.

Opět bez vrcholu, opět spokojeni

Po necelých dvou hodinách svižné chůze zčásti po nádherně exponovaném hřebenu docházíme na předvrchol, kde dáváme pauzu se špičkovými výhledy na zasněžené Forbes Mountains na severu, Harris Mountains na východě a na jižním obzoru v mracích jen tušíme siluety Eyre Mountains. Něž se občerstvíme, předpovězená fronta se začíná valit přes hřebeny z jihu a západu a v tu chvíli je nám jasné, že musíme rychle zpět. Má napadnout až 30 centimetrů sněhu během 24 hodin a naše auto nemá náhon na všechny čtyři kola – v horách bychom zůstali uvězněni až do příjezdu prvních místních lovců, případně bychom se následující den pěkně prošli (a nechtěně si zkrátili následující pracovní týden).
Než se vydáme stejnou cestou zpět, ještě chvíli si prohlížíme parádní východní hřeben Silverhornu a váháme, jestli to nerisknout. Byla by to nádherná vysokohorská túra! Zároveň ale víme, že jediné správné rozhodnutí je vrátit se rychle zpět, než začne sněžit.
Z naší zkušenosti je zkrátka (vysokohorská) turistika a horolezectví na Novém Zélandu přesně takové. Opuštěné hory beze stezek a bez lidí, nesčetné brody řek a časté návraty bez splněného cíle. Stojí to ale za to!